růžové paprsky světla zaplavovali celou místnost, nezbylo tady však nic po čem by mohli toužit nic po čem by se jejich něžné ručky mohli odrážet, nezbylo tady nic jenom moje ubohé tělo ležící na zemi a oň ty louče nejevili zájem, jak by jen i mohly když já jsem v tom těle nebyla, bylo studené a tuhé, přesně takové jak jsem si představovala že bude, přesně takové jaká byla má duše po celou tu dobu, celá poráňaná, zalita krví bolesti co jsem cítila, ty jizvy na mojí duši, ty otevřené rány teď svítili na mém zcela nehybném tele ...snad teď už mě každý pochopí, snad už to každý uvidí, snad už konečně budu svobodná od všeho toho utrpení...
louče začali pomalu mizet a já jsem mizla s nimi. za sebou jsem zanechala jenom obraz mé duše. obraz toho, co mé tělo skrývalo se teď na něm ukazovalo...